.png){kind=logo}
- Obec Vinaře
- Napsali o nás
- Bojová zóna na Kutnohorsku. Navštívili jsme výcvik zdravotníků z Bachmutu
Bojová zóna na Kutnohorsku. Navštívili jsme výcvik zdravotníků z Bachmutu
Spousty mrtvých i těžce raněných se střelnými poraněními nebo těly zmrzačenými výbuchy granátů. S tím vším se dnes a denně potkávají dobrovolní zdravotníci z Čech, kteří zachraňují životy vojáků bojujících na ukrajinské frontě poblíž Bachmutu.
Někteří z nich přijeli na pár dní domů. Jednak za rodinami. A také proto, aby prošli speciálním kurzem taktické bojové medicíny. Ten se konal ve Vinařích na Kutnohorsku a reportérka Deníku mohla být u toho. Z pochopitelných důvodů nejsou uvedena jména účastníků.
„Macu, kolik vás tam je? Jsi tam sám? Našli jsme jednoho, musíme ho dostat pryč, vytáhněte ho odsud, sakra!“
Za hromadou sutin slyším jen rány a řev zraněného vojáka.
„Moje noha! Sakra! Moje noha, chlapi, to bolí!“
„Vydrž kamaráde, bude to dobrý.“
Odněkud z přízemí zaslechnu další hlas.
„Macu, za jak dlouho se můžeme evakuovat?“
„Potřebujeme deset minut! Dejte nám deset minut!“
„Deset minut do odchodu!“
Pak už jen v přímém přenosu sleduji, jak vypadá boj o život.
Jenomže já mám to štěstí, že jsem jen součástí simulovaného výcviku v budově staré školy kousek od Čáslavi.
Právě tady probíhá dvoudenní intenzivní kurz taktické bojové medicíny pro dobrovolníky, kteří v rusko-ukrajinské válce denně nasazují vlastní krk, aby zachránili život jiným.
Přesná simulace ukrajinské reality
Vedou ho dva čeští profesionální záchranáři, Petr K. a Petr P., autoři projektu Guerillamedicine.eu, který se zabývá problematikou poskytování urgentní péče v nepřátelském prostředí. Oba mají zkušenosti přímo z ošetřování zraněných na ukrajinské bojové linii a ty předávají dál.
To, co tady děláme, je simulace skutečné reality, která na frontě je. Kluci, co tam byli a teď se tam zase v lednu vrací, si jsou moc dobře vědomí toho, že co se naučí, tam opravdu potřebují,“ vysvětluje Petr P. s tím, že ve válce musí být všechno v první řadě jednoduché.
Na frontě působí jako sběrači raněných
Všichni tady, které tu sleduji při tréninku, moc dobře vědí, co to je skutečná válka. Někteří z nich slouží přímo v ukrajinském Bachmutu a v naší armádě se jim říkalo sběrači raněných. Jezdí v obrněných sanitkách, někdy i v obyčejných autech a odvážejí raněné z bojové linie do bachmutské nemocnice.
„Třeba tamhle Mac nebo Oliver. Je to práce, kterou nechtějí dělat ani sami Ukrajinci, protože je to strašně nebezpečné,“ popisuje druhý Petr.
Záchrana život je otázka minut
„Je to o čase, kolikrát máme dvě nebo tři minuty na to naházet lidi do auta a zmizet, než nás Rusové zaměří,“ potvrzuje Oliver, který několik měsíců bojoval v první linii než přešel k medikům.
Dozvídám se, že právě na donbaské frontě je teď tolik zraněných vojáků jako nikde jinde na světě.
„Chlapi, už nekomunikuje, ztrácí vědomí…“
Zase slyším jen chroptění. Moc toho nevidím. Jsme uvnitř staré polorozpadlé budovy, některá okna jsou zatlučená a uvnitř je pološero. Naprosto příhodné místo a já si říkám, že už tu chybí opravdu jen zvuk střelby.
Vše vypadá neuvěřitelně reálně
Občas se připletu do cesty nějakému vojákovi se samopalem v ruce, jeden hlídá přístupovou cestu, druhý sleduje z okna pohyb tam venku. Nenechají se rozhodit, jakoby koukali skrze mě.
Tomu zraněnému zatím dva medici stříhají zakrvácenou uniformu a snaží se zjistit, kam to dostal. Jedna noha pořádně krvácí.
Všechno vypadá neuvěřitelně opravdově, i ta krev kolem, která je ve skutečnosti prasečí.
Zdravotníci provádějí rutinní úkony tak, jako už tolikrát. Petr P. mi na pozadí toho všeho vysvětluje, co je nejdůležitější. „Prioritou je zastavit krvácení. To je to nejzákladnější a turniket – zdravotnické škrtidlo – by měl být základní výbavou každého medika i vojáka. Prostě zastavit krvácení, zajistit dýchací cesty a předejít podchlazení.“
Kurz taktické medicíny ale tyhle kluky učí mnohem víc. Třeba jak zavést nosní vzduchovod pro zajištění dýchacích cest, jak provést dekompresi hrudníku pomocí jehly, jak sám sobě i druhému člověku zavést kanylu do žíly, dokonce musí umět i zvládnout transfuzi krve z dárce raněnému v polních podmínkách nebo provést thorakostomii (invazivní vstup do hrudníku).
Všichni tady moc dobře vědí, že když teď udělají chybu, nikdo nezemře. Pro chyby na frontě už ale nebude místo.
Když mají jen pár vteřina na útěk
Když se od hlavních dveří ozve povel „odchod!“, jde to ráz na ráz. Na tři chlapi zvedají provizorní nosítka ze země. Další hlídá zraněného, aby při rychlém přesunu nespadl, ostatní jistí únikovou cestu. Vědí, že mají pár vteřin na to zmizet, než se budova stane terčem odstřelovačů.
Ve chvíli, kdy se ocitneme venku pod širým nebem, modelová situace číslo jedna končí. Těžce zraněný může vstát. Zdravotníci i ti, kteří se starají o jejich bezpečnost a hladký přesun, si oddechnou. Vědí dobře, že pro tentokrát jim nic nehrozí.
Brzy se vrátí na frontu
Ještě teď v lednu se ale první kluci z této skupiny českých dobrovolníků vrací zpátky do Bachmutu – do místa, pro které se synonymum hledá opravdu jen těžko. Na další tři měsíce se jim domovem stane studený sklep pod tamní nemocnicí, kde je od dělostřeleckých granátů venku na ulici dělí jen dřevěné stěny, které každá tlaková vlna vyrazí. A oni budou opět dnes a denně nasazovat vlastní život pro to, aby pomáhali, často pod palbou ruských odstřelovačů, zachránit co nejvíce zraněných vojáků.
A čas neúprosně běží. „Chlapi, připravte se, musíme pryč, blíží se nepřítel.“
